Nadace Charty 77 předává Cenu Jaroslava Seiferta za rok 2005

Praha 7. listopadu

Letošními laureáty prestižní literární Ceny Jaroslava Seiferta (CJS), udělované od roku 1986 z iniciativy prof. Františka Janoucha Nadací Charty 77, jsou Michal Ajvaz a Jiří Suchý.
Slavnostní předání Ceny Jaroslava Seiferta proběhne 8. listopadu 2005 - v kostele sv. Anny – „Pražské křižovatce“ Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97.

Již popáté ve své historii má Cena Jaroslava Seiferta dva laureáty. Jedním je básník, prozaik, esejista a překladatel Michal Ajvaz; porota ocenila jeho zatím poslední dílo, rozsáhlý román ze současnosti Prázdné ulice (Petrov, Brno 2005). Druhým laureátem je básník, textař, prozaik, autor divadelních her a pásem Jiří Suchý. Cenu získává za své celoživotní dílo, s přihlédnutím ke skutečnosti, že se právě nyní uzavírá vydávání dvacetisvazkové Encyklopedie Jiřího Suchého (Karolinum, Praha 1999–2005), jež shrnuje autorovu padesátiletou tvorbu pro divadlo, rozhlas, film i televizi.
Hold oběma autorům vzdává v v níže přiloženém laudatiu překladatel, literární historik a esejista Jiří Pelán.

„A zvláště je třeba ocenit, že při vší fantasknosti, hravosti a bizarnosti použitých motivů se Ajvazův román dotýká velkých témat: hovoří se tu o přátelství, lásce a smrti, o determinacích lidského života a o dobrodružství svobody, o touze, ale i o rezignaci a lhostejnosti, o čitelnosti světa, o možnostech a mezích umění. Jeho román je velkou metaforou existence – a také literatury – jako neustálého vymaňování smyslu: onoho smyslu, který z chaosu příhod vytváří lidské osudy, a z deskripce tohoto chaosu vytváří román,“ píše Jiří Pelán.

„Porota Seifertovy ceny zdůrazňuje především skutečnost, že Jiří Suchý svými písňovými texty vnesl autentické básnické hodnoty do žánru, který byl obecně vnímán jako marginální, a nastavil tak uvnitř populární kultury nezvykle vysokou laťku. Jeho dílo představuje v tomto ohledu vrcholnou kvalitu, a možná dokonce v absolutním smyslu toho slova: neboť jak to vypadá, profesi textaře budeme muset záhy počítat k “zapomenutým řemeslům”. Kulturní efekt Suchého písňové tvorby pak byl adekvátní prostoru, v němž působila: lze se právem domnívat, že Suchý ovlivnil vkus alespoň dvou generací,“ uvádí Jiří Pelán.
O udělení Ceny Jaroslava Seiferta rozhodla nezávislá porota pod vedením Karla Šiktance. Členy poroty byli: Petr A. Bílek, Jiří Brabec, Miroslav Červenka, Pavel Janáček, František Janouch (bez hlasovacího práva), Dušan Karpatský, Jiří Pelán, Jiří Rambousek, Miloslava Slavíčková a Pavel Šrut.

Mezi laureáty bude rozdělena částka 300 000 korun věnovaná skupinou Pioneer Investments v ČR, jež je součástí mezinárodního bankovního uskupení UniCredit Group a je dlouhodobým generálním sponzorem Ceny Jaroslava Seiferta.
Součástí ceny je plastika, symbol nadace a dvě grafiky akademického malíře Emanuela Ranného „Potom“ a „Probouzení“ z 90. let. Počínaje letošním ročníkem obdrží pozvaní účastníci slavnostního předání Ceny Jaroslava Seiferta také Pamětní list podepsaný oběma laureáty.

Cena Jaroslava Seiferta se uděluje za vynikající básnické či beletristické dílo vydané nebo jinak zveřejněné v České republice nebo v zahraničí v posledních třech letech, výjimečně i za dílo celoživotní. Cena je každoročně vyhlašována 22. září, v předvečer básníkových narozenin.

PhDr. Michal Ajvaz (nar. 1949) patří k výrazným osobnostem současné české literatury. Debutoval až jako čtyřicetiletý roku 1989 básněmi Vražda v hotelu Intercontinental. Osobitý autorský rukopis uplatnil v povídkách Návrat starého varana (1991), v románě Druhé město (1993), ve dvojici novel Tyrkysový orel (1996) či ve fiktivním cestopise Zlatý věk (2001). Druhou linii jeho tvorby tvoří esteticko-filozofické studie Znak a bytí (1994), Tiché labyrinty (1996), Tajemství knihy (1997), Sny gramatik, záře písmen (2003) a Světelný prales (2003).

Jiří Suchý (nar. 1931) je veřejnosti znám jako tvůrce dosud činného autorského divadla Semafor (založeného roku 1959), jehož poetika ovlivnila v 60. a 70. letech kulturní klima celé společnosti. Řada písní Suchého a Šlitra zlidověla – podobně jako Ježkovy písničky na slova Voskovce a Wericha. Ve svých vzpomínkách Všecky krásy světa (1981) Jaroslav Seifert příkře odsoudil literární kvalitu současných písňových textů; jejich autorům ani nemohl přijít na jméno – až na jednu výjimku: Jiřího Suchého nazval „skutečným básníkem“.

Dosavadní laureáti Ceny Jaroslava Seiferta:
Dominik Tatarka (1986)
Ludvík Vaculík (1987)
Ivan Diviš (1988)
Karel Šiktanc (1989)
Emil Juliš (1990)
Jiří Kolář (1991)
Josef Hiršal a Ivan Wernisch (1992)
Bohumil Hrabal (1993)
Milan Kundera (1994)
Antonín Brousek a Petr Kabeš (1995)
Jiřina Hauková a Zbyněk Hejda (1996)
Karel Milota (1997)
Věra Linhartová (1998)
Jiří Kratochvil (1999)
Pavel Šrut (2000)
Zdeněk Rotrekl (2001)
Jiří Gruša (2002)
Miloslav Topinka (2003)
Viktor Fischl a Josef Škvorecký (2004)


Jiří Pelán: Laudatio pro Michala Ajvaze a Jiřího Suchého

Odborná porota udělila Seifertovu cenu za rok 2005 ex aequo Michalu Ajvazovi a Jiřímu Suchému. Využila přitom možnosti, jež jí dává statut ceny, a ocenění obou laureátů zdůvodnila rozdílným způsobem. Michal Ajvaz dostává Seifertovu cenu za svůj poslední román Prázdné ulice, vydaný nakladatelstvím Petrov v roce 2004. Jiří Suchý dostává Seifertovu cenu za své celoživotní dílo, s přihlédnutím ke skutečnosti, že se právě nyní uzavírá vydávání Encyklopedie Jiří Suchého, dvacetisvazkového souboru, v němž editor Václav Kadlec shrnul pět desetiletí Suchého tvůrčí aktivity.

Michal Ajvaz vstoupil do literatury na sklonku osmdesátých let básnickou sbírkou Vražda v hotelu Intercontinental, nadále se však profiloval jako prozaik. Před oceněným románem vydal prózy Návrat starého varana, Druhé město, Tyrkysový orel a Zlatý věk. Ajvaz ovšem patří ke spisovatelům, pro něž je důležitá i teoretická reflexe psaní a literatury: je také autorem výtečných filozoficko-estetických studií Znak a bytí, Tajemství knihy a Sny gramatik: setkání s Jorgem Luisem Borgesem.

Román Prázdné ulice je nesporně nejambicioznější prózou, jakou dosud napsal. Na půdorysu románu s tajemstvím je tu vyprávěna historie putování za jedním tajemným předmětem a jednou zmizelou dívkou. Pozadím tohoto hledání je Praha, která tu vystupuje v arbesovské a meyrinkovské tradici jako místo tajemných a symbolických dějů. Vyprávění je vybudováno jako skládačka, v níž série dílčích epizod postupně vytváří jeden celistvý příběh. Kompozice tohoto puzzlu je virtuozní: na nit téměř detektivního pátrání, v němž je jediným orientačním bodem podivný emblém neustále obrůstající novými významy, se navlékají jednotlivé individuální příběhy, jejichž výpověď není statická, ale proměňuje se v kontextu každého dalšího vyprávění. Tyto příběhy se vesměs pohybují na tenké hraně reálného a ireálného, přičemž ani tato dvojí perspektiva nemá jasné rozmezí: ty nejfantastičtější motivy docházejí racionálního vysvětlení a zdánlivě exaktní historické rekonstrukce se posléze obnažují jako mystifikace. Autor navíc s nevyčerpatelnou invencí průběžně rozvíjí alternativní interpretace předkládaných epických segmentů. Ajvazovi se tak podařilo uvést do chodu podivuhodně dynamické epické univerzum otevřených příběhů, jež – jak sám na jednom místě říká – vytváří spletenec, “číhající na každou příležitost, na každé setkání s neznámou postavou, s útržkem věty zaslechnutým v tramvaji”, aby se všech těchto fragmentů zmocnil, “vtáhl je do sebe a použil je k nekonečnému větvení”.

Jako vypravěč se Ajvaz situuje v komplexní síti kulturních odkazů: kafkovsky lakonická, krok za krokem postupující narace se tu střídá s borgesovským apokryfem či s calvinovskou rekonstrukcí čtenářských pespektiv. Zápletkovou výstavbou je tato próza skvělou literární hrou, ale kvality Ajvazova vypravěčství se rozhodně nevyčerpávají formální bravurou. V málokteré dnešní próze najdeme tak vnímavou deskripci, citlivou k nejjemnějším smyslovým datům a obdařující přesnou fyziognomií nejen fantastické aktéry tlumočených příběhů, ale i místa, do nichž jsou tyto příběhy zasazeny. A zvláště je třeba ocenit, že při vší fantasknosti, hravosti a bizarnosti použitých motivů se Ajvazův román dotýká velkých témat: hovoří se tu o přátelství, lásce a smrti, o determinacích lidského života a o dobrodružství svobody, o touze, ale i o rezignaci a lhostejnosti, o čitelnosti světa, o možnostech a mezích umění. Jeho román je velkou metaforou existence – a také literatury – jako neustálého vymaňování smyslu: onoho smyslu, který z chaosu příhod vytváří lidské osudy, a z deskripce tohoto chaosu vytváří román.

Jiřího Suchého jistě není třeba zvláště představovat. Dovolte mi nicméně na tomto místě připomenout alespoň několik nejvýznamnějších dat jeho umělecké biografie. Jiří Suchý nastoupil dráhu hudebníka a textaře v polovině padesátých let, od roku 1957 spolupracoval s Jiřím Šlitrem a v roce 1958 se podílel na otevření Divadla Na Zábradlí, kde také uvedl své první divadelní texty, napsané ve spolupráci s Ivanem Vyskočilem. Počínaje sezónou 1959-60 stál v čele vlastního divadla Semafor, pro něž napsal dlouhou řadu her a písňových pásem. Přestože mu bylo po roce 1970 zakázáno vystupovat v televizi a ve filmu a ztíženy publikační možnosti, zůstal svou tvorbou po celou normalizační éru příkladem umělecké nezávislosti a nezpochybnitelnou kulturní referencí, a to i pro nejmladší generaci. V šedesátých letech a pak znovu na sklonku let osmdesátých vydal několik knižních publikací, avšak teprve zmíněná Encyklopedie Jiřího Suchého ukázala úplné rozpětí jeho literárního díla.

Jak známo, Jiří Suchý je také zpěvák, herec, hudebník, výtvarník a filmař; cena, již dnes získává, se týká pouze jedné části jeho mnohostranných aktivit. Ale také Suchého texty jsou až kaleidoskopicky rozmanité. Je autorem básnických sbírek, povídkových souborů a fejetonistických, esejistických či vzpomínkových próz. Má na svém kontě více než padesát divadelních titulů a zhruba 1300 písňových textů.

Pohybuje-li se Jiří Suchý s obdivuhodnou lehkostí mezi různými uměleckými druhy a různými žánry, jako textař se pohybuje také na riskantní hranici mezi poezií a onou kulturou, pro niž se vžil atribut “populární”, “triviální” nebo “masová”. Píseň je něco jiného než báseň: čas, jejž má k dispozici, aby oslovila posluchače, je striktně vymezen, a písňový text proto musí podávat emoce i příběhy ve zkratce. Báseň může být aluzivní či hermetická, píseň by však měla být už prvoplánově srozumitelná. Omezení, jimiž je písňový text spoután, jsou vskutku drastická, a tak není divu, že velká část písňových textů se musí smířit s přežíváním na kulturním okraji.

Avšak právě na pozadí této úvahy se texty Jiřího Suchého jeví jako zcela ojedinělý fenomén. Suchý pokorně respektuje omezení, jež písňovému textu přísluší, ale přitom se mu daří udržet tento nesnadný žánr v kontaktu s básnickou řečí. Napájí své texty z živých zdrojů, které jsou pro každého čtenáře poezie čitelné a jež ostatně sám opakovaně pojmenoval: z apollinairovsko-nezvalovského smyslu pro dobrodružnost života, tlumočenou asociativní koláží, z morgensternovské humorné metafyziky, ze surrealistického smyslu pro erotický podtext obrazů. Zcela mimořádná je pak Suchého formální kultura, a také v tomto ohledu se jeho texty přesvědčivě zapojují do pohybu české poezie. Jeho brilantní rýmová technika, tak překvapivě často obnažující sémantický potenciál skrytý ve zvukových analogiích, navazuje nejen na dědictví Nezvalovo, ale i na dědictví Gellnerovo nebo Dykovo. Ale Suchý není jen mistrem kalamburních rýmů, ve skutečnosti využívá všech prostředků, jež katalogizují poetiky, někdy vážně a častěji parodicky. Za zmínku stojí i originální způsob, jímž pracuje s jazykem, totiž ona precizně propočítaná a elegantní kombinace gramatických i lexikálních prvků typických pro vysoké stylové roviny s gramatickými a lexikálními prvky obecné češtiny.

Porota Seifertovy ceny zdůrazňuje především skutečnost, že Jiří Suchý svými písňovými texty vnesl autentické básnické hodnoty do žánru, který byl obecně vnímán jako marginální, a nastavil tak uvnitř populární kultury nezvykle vysokou laťku. Jeho dílo představuje v tomto ohledu vrcholnou kvalitu, a možná dokonce v absolutním smyslu toho slova: neboť jak to vypadá, profesi textaře budeme muset záhy počítat k “zapomenutým řemeslům”. Kulturní efekt Suchého písňové tvorby pak byl adekvátní prostoru, v němž působila: lze se právem domnívat, že Suchý ovlivnil vkus alespoň dvou generací. Je to jistě dostatečný důvod k ocenění, jehož se mu dnes dostává.

Nadace Charty 77
Indira Bornová
Melantrichova 5
110 00 Praha 1
tel.: 224 214 452, 224 225 092
indira.bornova@bariery.cz

Pioneer Investments
Miloslav Doubrava
Danube House, Karolinská 650/1
186 00 Praha 8
tel.: 296 354 422
mobil: 602 230 311
miloslav.doubrava@pioneer.cz

Crest Communications
Šárka Maříková
Ostrovní 126/30
110 00 Praha 1
tel.: 222 927 110
mobil: 731 613 615
sarka.marikova@crestcom.cz